O smyslu koledování jsem v té době moc nepřemýšlel, byla to spíše taková tradice. Zpívali jsme s kamarády a těšili se až se večer promrzlí vrátíme domů, vypijeme horký čaj a přerozdělíme si vykoledované sladkosti. Když jsem měl 16 let, tak jsem koledovat přestal, na jednoho z králů jsem byl už moc starý a na roli vedoucího jsem si ještě netroufl. Po šestileté pauze jsem se ke koledování díky paní Procházkové vrátil jako vedoucí. Velmi jsem se na tuto službu těšil. Naskytla se mi možnost se vrátit do svých dětských let.

                   Pohled na tříkrálovou sbírku jsem však úplně změnil díky zkušenosti z letošní sbírky. Již druhým rokem mám na starost dvě ulice ve městě. Chodili jsme od paneláku k paneláku a setkávali se s různými lidmi. Velmi mě překvapilo, že v této nelehké době jsou lidé tak štědří. Nevím proč, ale vždycky si představuji, kdo a s jakým životním příběhem mi otevře, když zvoním na jména na zvonku. Letos jsem na jeden bezejmenný zazvonil. Postarší paní s vráskami nám otevřela dveře. Šlo vidět, že se na ní život pořádně podepsal, přivítala nás ale s vděčným úsměvem. Začali jsme zpívat, během druhé sloky jí vyhrkly slzy a bez studu se před námi rozplakala. Začala nás objímat, a přitom se s námi podělila o kapitoly ze svého života. Vyprávěla nám, že jí před 2 měsíci zemřela dcera na rakovinu a vnoučata neviděla už celý rok, protože bydlí daleko. Hlučnou samotu ji ulehčovalo malé kotě, o které se teď nemá, kdo starat. Paní totiž kvůli zdravotnímu stavu musí jít do domova důchodců. Bylo mi celé situace strašně líto, pocítil jsem velkou bezmoc. Paní nám velmi děkovala za náš zpěv a za návštěvu.

                  Nikdy jsem si neuvědomil, jak málo stačí k radosti a jakou sílu může mít dobrovolnictví. Velkými činy jednotlivec svět zlepší jen těžko, ale malými činy, co nic nestojí, to tak nemožné není. Během dne se naskýtá tolik možností, stačí polichotit prodavačce za pokladnou nebo místo poslechu hudby ve vlaku si s někým popovídat. Nebojme se dělat svět lepším místem, stačí tak málo.

 

 

                                                                                                        Otakar Bucek, vedoucí kolednické skupinky